Valentin Pelletier

Minulost

Necelé dva roky potom, co královna porodila Belgii jejího korunního prince, se vykulil na svět i tenhle špunt, uřvaný, ubrečený a věčně hladový dítě, co v kontrastu s ukázkově hodným Dorianem působilo jako čertík seslán ze samotnýho pekla. Rohaté tendence ho s věkem navíc nejen neopouštěly, ony dokonce rostly! Chudinky chůvy se u princátka střídaly jak husy na promenádě a čím víc svíček na narozeninovém dortu ten klučina měl, tím vyčůranější vtípky a lumpárny vymýšlel. Občas se k němu dokonce přidal i onen zmíněný starší bráška, Valentinův nejlepší dětský kámoš a parťák ve všemožných hrách, byť už tehdá bylo nad slunce jasný, že ty dva jsou si podobní asi jak sever a jih - každopádně dokud se navzájem uznávali a ovlivňovali, jejich povahy zůstávaly hezky vyváženě v souladu a všichni byli jakž takž spokojení. To se bohužel (nebo bohudík, hups) změnilo s nástupem hormonální horské dráhy jménem puberta, kdy se rozdíly mezi bráchama začaly prohlubovat, páč Dorian si plně uvědomil tíhu jeho osudu á la "dřepění na belgickým trůně" a začal všechno brát na Valentinův vkus přespříliš vážně. Postupem následujících let se tudíž chudák mladší princ odcizil nejenom staršímu sourozenci, ale dokonce i rodičům, kteří (překvapivě) považovali Dorianův přístup za správný a neustále jejich druhého potomka poučovali a školili ve snaze vydolovat z něj aspoň drobek zodpovědnosti a pracovitosti. V reakci na to se náš milej Valentin ještě více zabejčil a někdy kolem patnáctin započal svou věhlasnou kariéru průserů a karambolů, s každym dalším sekem se čím dál tím rychleji vzdalujíc prudérnímu prostředí královských elit a propadajíc onomu už zmíněnému životu z momentu do momentu - aka žij rychle a umři mlád, to je to, oč tu běží! V osmnácti začal anonymně prodávat obrazy, čímž si vydělal dost peněz na cestu do Francie (v té době byl totiž zrovna odřízlý z rodiného konta, tak musel chlapec trošku máknout), kam na rok beze stopy zmizel - bydlel u místních, chodil po hospodách, dřel bídu s nouzí a užíval si každičkou vteřinu s vědomím, že doma nikdo nemá ani tušení, kde si mladší princátko válí šunky tentokrát. Samozřejmě po dvanácti měsících se mu jaksi zastesklo po pohodlí a finančních zdrojích paláce, tudíž svoje baťůžkářské dobrodružství ukončil a vrátil se domů, kde začal malovat už oficiálně pod svým jménem a využil zázemí a prostředky rodiny k tomu trošku se umělecky posunout, aniž by mu další den hrozilo, že nebude mít co k žvanci. Nějaký ten pátek sice logicky trvalo, než mu rodiče odpustili jeho menší výletík mezi žabožrouty, každopádně postupně je přesvědčil, že to s uměním myslí vážně, takže odpouštěcí proces netrval zas tak dlouho. Charakterově však Valentin zůstal stejným floutkem a frájou, takže byť víc zažrán do obrazů a básniček, stejně je pořád průšvihem královské rodiny - otec se mu i přesto (nebo možná právě proto) rozhodl prokázat důvěru a uvalit na syna nějakou tu zodpovědnost, což je taky důvod, proč chuděru poetu poslal do paláce Iley.

​

​